Abyste ve vězení opravdu prosperovali, musíte se vzdát veškeré naděje a být plně přijímající svou situaci.

Přijetí a beznaděj jsou si blízcí příbuzní. Oba jsou potřeba k tomu, aby se ve vězení užili, jeden bez druhého nestačí. Člověk může přijímat svůj osud, ale stále v něm zůstává hořící jiskra naděje, že se jeho osud obrátí. Navždy bude turistou žijícím mezi místními, uvězněným v nekonečném nočním můře. Jiný muž možná uhasil jiskru naděje, ale ještě nepřijal svůj osud; že je vězněm, svěřencem státu, mužem bez vlastní vůle či autonomie. I on je turista, ale jiného druhu. Vždy předurčen být koněm, který se nikdy nezlomí, ale vždy je osedlán a jezden, losos, který si uvědomuje, že nekonečně plave proti proudu, ale nikdy si nemůže odpočinout.

Oba muži jsou mučeni, první muž smířený se svým osudem, ale neustále doufá, že jeho zázrak přijde. Jeho stav z něj dělá strom, který nemůže zakořenit. Věří kdykoliv Jeho čas přijde objeví se spasitel Stane se zázrak a jeho noční můra skončí. Druhý muž ví, že mu nikdo nepomůže, není zachránce, ví, že si odpyká každou vteřinu svého trestu, ale každý den bude mučením, každý den horší než ten předchozí, protože ve své mysli je Stále jedinec, ne číslo. Je krutý život být jediným jedincem. Samozřejmě je možné být oběma těmito muži v kterýkoli den.

Pro mě jsem většinou první muž. Přijímám svůj současný stav, přijímám, že mi byla odebrána autonomie. Přijímám, že jsem zatím vězněm, ale stále doufám, že tato velkolepá křivda bude napravena. Občas jsem ten druhý muž, kdy moje naděje vyprchá a ztrácím víru, že se tato křivda napraví, a každé vlákno mého bytí se napne při představě, že už nejsem muž, ale vězeň.

Samozřejmě je tu třetí muž Muž, který ve vězení vzkvétá. Nemá žádnou naději, možná ji nikdy neměl, možná ani nezná ten pocit. Tento muž zcela přijímá – dokonce si užívá – nedostatek autonomie. Institucionalizovaný člověk. Každá potřeba – jídlo, přístřeší, zdravotní péče, společenský život, smysl života – vše bylo pro něj splněno. Zapustil kořeny a vyrostl, zakrslil a pečlivě upravoval, jako bonsaj. Jeho jedinou děsou je strach z blížícího se propuštění.

Doufám, že nikdy nebudu tím třetím mužem, doufám, že tu navždy zůstanu turistou mezi domorodci, nezlomeným divokým koněm, lososy plavajícími proti proudu. Možná dokonce kouzelníkov tygr, který věrně vystupuje podle pokynů kouzelníka, dokud jednoho dne nerozhodne, že je tygr a ne kočka, a živě na jevišti kouzelníkovi hrdlo. Přijetí a beznaděj, dva bratranci, které doufám, že nikdy nepotkám.