Chápu, že každý je na své vlastní cestě a současný stav světa ji ne vždy usnadňuje. Ale pro ty, kteří zažili dětské trauma nebo cokoli jiného, roky života v režimu útěku nebo boje a kteří se rozhodli pracovat na uzdravení, je často jasné, že uzdravení není cílovou čárou. Je to neustálý proces odučování. Je to pomalé odlupování vrstev, které byly postaveny, aby nás chránily. Vrstvy studu, strachu a vzorců přežití, které nám kdysi pomáhaly pochopit svět. Opakováním, činy a uvědoměním si začínáme tyto části sebe sama setkávat s empatií, láskou a soucitem místo soudu. Co se také cestou ukáže, je, že tato zkušenost není jedinečná jen pro nás. Každý si nese nějakou formu studu, nějakou úroveň zranění, nějaký příběh, který formoval, jak se naučili přežít. Když si to uvědomíme, něco se změní. Soucit roste. Nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Léčení pak není o opravě toho, co je rozbité, a více o znovuspojení s poznáním toho, co bylo lidské a krásné od začátku. Vděčný za každou chybu/krok v tomto životě. Cesta pokračuje 🤍🪽✨